Už je to víc jak dva měsíce, co se páníček motal před domem a v živém plotě naříkalo kočičí mimino. Páníček v tom křoví viděl cosi zerzavého a tak si myslel, že tam ječí Kryšpín. Jenomže takhle zamotaný do větví? Tak mu to nedalo a šel to prozkoumat. Sedělo tam schované, zapletené, vystrašené a uplakané kočičí cosi...
Páníčkovi to nedalo a po delším úsilí toho kňouralína z roští vydoloval. Kočičí mimiňák se do páníčka hned zamiloval a rozhodl se chodit všude s ním. No a protože je kousek silnice, protože mimino nebylo od sousedů, protože se od páníčka nehlo na krok a protože venku už přituhovalo, tak páníček toho prcka vzal domů. Přemýšlel, kde se vzal, ale na nic nepřišel. Asi spadl z nebe, rovnou k nám...
Hlásili to v rozhlase, sousedka to dala na facebook, panička vytiskla barevné obrázky, ale nikdo se o ten ztracený poklad nepřihlásil. Mělo to hlad jako vlk, mělo to svrab, neumělo to do misky, ale zato se to mazlilo a mazlilo a mazlilo. Panička toho kočičího kluka odvlekla na veterinu prohlídnout ušiska i dupku, dostal medicínu a protože ho nikdo nehledal, tak dostal i jméno Toník. A teď už je náš, je to takový dáreček. Skamarádil se s Marcipánkem a Sašenkou a teď si spolu hrají a dovádí. Toníček je moc hodný a chytrý, říkala panička, prej se všechno rychle naučil, záchodky, kočičí dvířka i voliéru, neprudí naše veterány, jako Kubu a Michálka s Kryšpínem, a přesně ví, kam na nejlepší dobroty.
Toníček už nám trochu povyrostl a všem přeje suprové Vánoce.
