V lednu se ani nehnu

Je leden, venku je nevlídně a my jsme se podle toho zařídili. Kryšpín sedí doma a hoví si v teple (ještě s podzimem domů chodit vůbec nechtěl) a Myšku musí panička vždycky ven vynést, protože ta se odmítá jít projít. A hlavně se s náma nechce kamarádit, tak se musí jít ven trochu proběhnout, my se proběhneme doma. Někdy až moc, protože to pak lítáme po nábytku, po gauči, po postelích, stěhujeme koberce a přikrývky, polštáře lítají vzduchem.

A nelítají jenom polštáře, lítá taky Lízátko, panička totiž říkala, že je jako ptáček. Nedávno panička větrala a my jsme se šli do těch otevřených oken nadýchat vzduchu, Ferda se tlačil s Kubou a Lízou a střídali se s Terezicí. No a pak nás panička vyhnala a zavřela, ale Líza si toho nevšimla a letěla se ještě jednou nadýchat a prásk! Bacila se do nosu o skleněnou tabulku. Nejdřív v ložnici a pak se bouchla do nosu ještě v obyváku. Panička se Líze smála, ale my jsme viděli, že je jí to líto a že by chtěla Lízátko pohladit a pofoukat. Jenže Elizabeta je trdlo a nechce na sebe nechat sahat. Tak si to musela holt pofoukat sama. Zalezla si do svého nového proutěného pelíšku a usnula a my s ní. Kromě Terezice, ta je lump na klíček.